POSTAVENI MUŽE A ŽENY V RÓMSKÉ RODINĚ

MARKÉTA VODŃANSKÁ - RYCHLÍKOVÁ 

Romy nelze považovat za homogenní etnikum. Původní pravlast mají sice společnou jejich odlišný historický a kulturní vývoj na různých místech světa má však za následek odlišnosti v tradicích. O nukleární rodině mají Romové spíše vnitřní povědomí, její označení je obvykle totožné s označením rozšířené rodiny a nepovažují ji za samostatnou jednotku, ale její součást. Výjimku tvoří snad jen vysoce integrovaní potomci českých a moravských Romů, kteří v současnosti žijí např. i v interetnických svazcích. Charakteristickým rysem tradiční romské rodiny je skutečnost, že jde o společenství lidí navzájem nerovnoprávných. Rodina se řídí přesnými pravidly, která určují nadřazené nebo podřazené postavení daného člena. Postavení jednotlivých členů romské rodiny se v průběhu jejich biologického vývoje mění. Muž požívá v rodině obvykle značnou úctu od ostatních členů rodiny. Muži mají za povinnost vydělávat a zabezpečit rodinu finančně, ovšem jen do určité míry.

V dřívější době neměli Romové pravidelný příjem a muž přebíral zodpovědnost pouze v době, kdy měl možnost obživy. V případě, že neměl jak zajistit základní potřeby, musela se o rodinu postarat žena. Muži většinou nijak v domácnosti nepomáhají. Přinesou domů peníze a o jejich využití se již nestarají. Dobrý manžel rodiny je takový, který výdělek nepropije, ale většinu předá ženě. Hlava rodiny rozhoduje o všem, co se týkalo domu nebo obydlí. Otec se spolu se syny staral, aby bylo v rámci možností vyspravené obydlí a zajištěné topivo. Pokud se otec rodiny živil nějakým řemeslem, brával ke své práci syny, aby se jeho práci naučili sledováním nebo výpomocí. Jinak byla ale účast otce při aktivní výchově dětí minimální, představoval spíše vzor a autoritu. Do výchovy dětí zasahoval pouze ve výjimečných situacích. Počtem mužských potomků se jednak zvyšovala prestiž celé rodiny a jednak fyzická síla rodiny. Pozice ženy v romské rodině vzhledem k muži byla, a velmi často dosud je, podřízená. V tradiční romské společnosti je hlavní úlohou ženy mateřství a hlavní životní devizou plodnost. Mnohé ženy dodnes považují za jediné svoje životní poslání rodit děti. Žena musí být především dobrou manželkou a matkou. Svému muži je povinna projevovat úctu, poslouchat ho a starat se o něj. Pokud se tak neděje, padá vina na hlavu muže, který si ženu špatně vychoval. Jednoznačnou nadřízenost dokazují muži ženám nezřídka i bitím a fyzickými tresty. Poslušnost musí dávat žena najevo muži také naprostým zachováním věrnosti. Žena, o které se zjistí její nevěra, je v celé komunitě velmi zostuzena. Pokud je žena muži nevěrná, může ji manžel zbít, ostříhat, ponížit, znetvořit obličej pořezáním. Je-li nevěrný muž, obvykle padá vina opět na hlavu ženy – není schopná mu vyjít vstříc a postarat se o něj, a proto musí hledat sexuální uspokojení u jiné. Muž požívá v rodině obvykle značnou úctu od ostatních členů rodiny. Pro širokou romskou rodinu je typické společné rozhodování o problému, a to je hlavní důvod, proč schůzky nebo návštěvy úřadů probíhají obvykle za početné podpory příbuzných. Dokud si neromská společnost neuvědomí odlišnost „startovací čáry“ romských a neromských dětí, nedojde v několika nejbližších generacích k tolik požadované a očekávané integraci. 

HODNOTOVÝ SYSTÉM A TRADICE ROMŮ

JÁN RAVASZ

Pro Romy je typické uctívat své starší a předky. Sebedůvěru odvozují více od rodiny a rodu, než od profese, vzdělání, majetku či společenského postavení.  Úcta ke stáří a obrovská láska k rodičům, hlavně k matce, je natolik zásadní, že se říká: „Kdyby hořel Romovi dům, zachraňoval by nejprve své rodiče a teprve potom své děti.“

Na druhou stranu – pokračování rodu je v dětech. Láska k nim je pro všechny Romy bez rozdílu příslovečná. Zvláště malé děti jsou někdy až nekriticky hýčkány. Každopádně jde o záležitost hrdosti na ně. Ta je ostatně obousměrná, tedy od rodičů k dětem i od dětí k rodičům. Jako Rom bych o tom podal důkazů nespočet jen z vlastního života.

Budoucnost má hlavně u starších Romů dosud malou hodnotu. Daleko důležitější je přítomnost a minulost, které jsou jisté. Proto si velká část Romů necení školního vzdělání, jež přináší plody až po mnoha letech soustředěného úsilí.

Všeobecně patří k romským tradicím vzájemná úcta, zdvořilost a pohostinnost mezi sebou. Odlišné zvyky a dodržování tradic, třeba přiznat, se však u nejmladších generací tak nějak začínají vytrácet. Mladí Romové jsou totiž dosti často více ovlivněni školou a televizí. Proto se v současné době někteří romští intelektuálové snaží v rámci jakési etnické obrody tradiční hodnoty romské kultury obnovit a usilují o znovuzavedení některých obyčejů.

Obrovskou roli v komunikačním stylu hraje u Romů empatie. Rom se velmi brzy vcítí do pocitů druhého člověka. Dovede si hned představit, co partner prožívá.  S tím souvisí úzce i další specifikum, jímž je značná senzitivita. Jinými slovy – vysoký podíl emocí při jednání. Náš chlad navenek je něco pro ně cizího, co nezná, nemá, neumí. Proto dnešní pocit ohrožení u nich dominuje všem ostatním. 

Většinové společnosti se pak zdá, že pouze zaujímají extrémní postoj k veškerému dění kolem sebe. Tady jim jejich užší i širší okolí křivdí, snad přímo ubližuje. Není to pravda. Jsou svoji, byť jiní, jiní, zato svoji. Samozřejmě ne vždy jen v pozitivním smyslu, ale tudy lze nacházet i kořeny reakcí negativistických.

ROMSKÉ  DÍTĚ  V  ČESKÉ  ŠKOLE

DANA  MÍKOVÁ

Abstrakt: Článek pojednává o problematice vzdělávání romských dětí, a to především na počátku školní docházky. Práce hledá příčiny nejen na straně romské komunity, tradiční výchovy dětí a přístupu rodičů ke škole, ale i na straně nedostatečně vzdělaných a pro tuto oblast nepřipravených pedagogů, nastaveného školského systému a postavení romské menšiny v majoritní společnosti v závislosti na vzdělání. Příspěvek se zabývá potřebností vzdělávat romské žáky v základním vzdělávacím proudu na základních školách.

Klíčová slova: Romové, romské dítě, škola, vzdělávání, výchova, pedagog, romský jazyk, školní docházka

1  Rozvoj komunikačních schopností

Člověk je zatím jediným živým tvorem na Zemi, kterému byla dána možnost a schopnost užívat jazyk jako komunikační prostředek. Sdělovat a předávat si informace, potřeby, tužby, přání, pocity, myšlenky, to vše je pro člověka jedinečnou možností. Řeč člověk používá k navazování a udržování komunikace ve společnosti, proto je třeba se jí učit a rozvíjet již od raného dětství. Stejně jako vzpřímené chůzi  nebo obratnosti rukou se musí člověk učit i řeči. Mluvená řeč není člověku vrozená, nýbrž se jí musí každý učit od svého mluvícího okolí.  

Vrozenou schopnost naučit se mluvit je třeba aktivovat a rozvíjet v mluvícím prostředí. Dříve než je dítě schopno začít mluvit, dorozumívat se a komunikovat s okolím prostřednictvím jazyka a řeči, komunikuje se svým okolím neslovně, neverbálně. Pohybem ruky, tělem, doprovodnými gesty, kroutí nebo pokyvuje hlavou, mimikou obličeje, pohybem očí, úst – to vše hraje v neverbální komunikaci velmi významnou roli. Řeč beze slov má v mezilidské komunikaci nezastupitelné místo. Neverbální, neslovní komunikace předcházela ve vývoji lidstva řeči mluvené – verbální. Stejně tak dorozumívání neslovní předcházelo dorozumívání slovnímu. 

Nejen, že mají Romové jiné hodnoty, vlastní kulturu, odlišný vzhled, jinou historii, jiné zdroje obživy, jim vlastní široké rodinné vztahy, odlišný způsob života, ale i jiný jazyk a jinou soustavu pojmů. Mají za sebou staletí pronásledování, vyvražďování, ponižování, segregace a diskriminace. Je pochopitelné, že jsou Romové jiní.

Romské děti bývají mnohem citlivější a vnímavější na doprovodná gesta, doteky, oční kontakt, výraz tváře, mimiku, tón nebo intonaci hlasu, což jim často dlouho stačí místo slov.                                                   

Česká výchova na rozdíl od romských rodin neustále dítěti pojmy zpřesňuje, stanovuje hierarchii, vymezuje slova nadřazená, podřazená a souřadná.  Slova, která používají romské děti, jsou mnohoznačná, mají široký význam, jsou pojmově nepřesná nebo u nich dochází k významovému posunu. Pro život v romské rodině je to pro komunikaci dostatečné. Pro život mimo romskou komunitu to ale zdaleka nepostačuje. Častá jazyková nevybavenost romských dětí před vstupem do školy se jeví jako jeden z nejproblémovějších aspektů.

2  Předškolní vzdělávání

Předškolní příprava je jedním z nejdůležitějších  faktorů  ovlivňujících následné vzdělávání  dítěte. Většina romských  dětí  je  odkázána  pouze  na  výchovu ve své rodině, která však zpravidla není dostatečnou a dobrou přípravou pro nástup do školy a školní práci. Romské děti se doma jen velmi málo setkávají s knížkami, pastelkami, vodovkami, modelínou, papírem, nůžkami a dětskými časopisy. Téměř vůbec neznají omalovánky, hádanky, různé hlavolamy, domino, pexeso, puzzle ani společenské hry.

Tuto absenci edukace nevyřeší pouze nově přijatý zákon o předškolním vzdělávání, který uzákonil povinné předškolní vzdělávání v mateřských školách. Jsem plně přesvědčena, že pokud budeme chtít vylepšit a zvýšit vzdělávací šance romských žáků v předškolní době bude nezbytně nutné, aby už v předškolních zařízeních pracovali lidé, kteří se budou v dětech snažit nejen pěstovat individualitu,  ale  zároveň budou znát a respektovat jejich rodinnou výchovu, jazykové odlišnosti, tradice a kulturu. Bude nezbytně nutné mít pedagogy laskavé, empatické, rozumné, obětavé a lidské. Takové, kteří svým vystupováním dovedou dodat rodičům i jejich dětem dostatek důvěry. Takové, kteří dokážou toho druhého přijmout bez povýšenosti, ale také beze strachu a předsudků.

3  Řečová bariéra romských dětí při vstupu do školy

Při vstupu do základní  školy  je  situace  u  romských dětí  jiná a odlišná než u dětí českých. Pro většinu z nich není český jazyk jazykem mateřským. Dlouholeté  zkušenosti  a výsledky empirického šetření  vypovídají o tom, že romské děti při vstupu do základní školy nemluví romsky téměř vůbec, ale ani česky často nemluví dostatečně a  správně. Ve školním prostředí se stává spisovná verze majoritního jazyka velkou bariérou. Tato bariéra je umocněna ještě malou slovní zásobou.

Kruhový diagram znázorňuje úspěšnost znalosti romského jazyka u vzorku dětí ve věku 6 – 11 let. Více než tři čtvrtiny ze sledovaného vzorku nemají buď žádné znalosti,  nebo jen velmi špatné v oblasti svého mateřského jazyka. Do skupiny žádná byly zařazeny vědomosti ve výši 0%, do skupiny špatná byly zařazeny vědomosti do 30%, průměrná skupina zahrnuje znalost od 31% do 70%. Respondenti od 71% úspěšnosti jsou vedeni ve skupině výborná.

Pojmový svět romských a českých žáků na počátku školní docházky bývá často velmi rozdílný. Slova a pojmy naprosto odlišné od slovní zásoby mnoha romských žáků, v lepším případě s významovým posunem na straně jedné. Na straně druhé pedagogové, kteří tento jev hodnotí a vnímají,  většinou  jako naprostou zaostalost, nepřipravenost, nezralost či nízký intelekt.  Málokterý pedagog si uvědomuje a dokáže přijmout fakt, že žák z vyloučeného prostředí bývá po vstupu do školy extrémně znevýhodněný a to bez ohledu na jeho individuální vzdělávací předpoklady. Sociální znevýhodnění takového dítěte pokračuje často i ve škole. Velmi často i za přispění učitelů. Pro školní praxi a překonání řečové bariéry, mezi učitelem a žákem na počátku školní docházky, není nezbytně nutná znalost romštiny. Velmi potřebné je, aby učitel věděl a uvědomoval si, jak se romština a čeština navzájem velmi ovlivňují, z jakých interferenčních oblastí romštiny-češtiny, či romského etnolektu češtiny vůči češtině normativní, vyplývají typické „chyby a nepochopení“ romských žáků.

Dobrý, empatický učitel, který by chtěl zamezit častému nedorozumění a neporozumění zadávaných úkolů spjatých právě s odlišnou slovní zásobou romského dítěte by se měl při výuce vždy přesvědčit, zda romský žák pojmům opravdu zcela a správně porozuměl a v případě potřeby věnoval objasňování a procvičování pojmů individuální zvýšenou pozornost a péči.

4  Pojmy při vyučování

Zatímco předkové českých žáků prošli ve většině povinnou školní docházkou, převážná část Romů byla v minulosti negramotná. Z tohoto důvodu je třeba si uvědomit, že romština slova související se školním prostředím vůbec neznala. Není výjimkou, že se romské dítě s některými pojmy setkává až v prvních dnech školní docházky. Tuto skutečnost často většina učitelů neví a tak přičítají neznalost a nepochopení pojmů a významu zdánlivě jednoduchých slov žákově zaostalosti, zanedbanosti a podprůměrné inteligenci.

Velmi často se může stát, že jednoduchá slova pro českého žáka mohou dělat romskému dítěti velké problémy. V tradiční romské zásobě chyběla slova jako například: školní budova, poschodí, žák, učitel, ředitel, školník, kuchařka, sekretářka, tělocvična, jídelna, družina, ředitelna, sborovna, kabinet, šatna, tabule, křída, učebnice, pracovní sešit, písanka, notýsek, žákovská knížka, počitadlo, penál, lavice, pastelky, vodovky, voskovky, obyčejná tužka, plnicí pero, štětec, kelímek na vodu, čtvrtka, cvičební úbor, cvičky atd. V tomto výčtu nesmíme zapomenout ani na všechny předměty v první třídě, které jsou pro romské prvňáčky téměř všechny neznámými pojmy, včetně slov rozvrh hodin. V jedné předškolní třídě bylo v rámci průzkumu zjištěno, že ani jeden  romský žák, neznal pojem tabule. Někteří nedokázali říci označení žádné, jiní použili název „deska“. Pokud je navíc dítě z domova zvyklé slyšet pouze na svoji přezdívku, stává se každodenně používaný pokyn pedagoga „k tabuli půjde Honzík“, zcela nesrozumitelným pro romského žáka.

Mezi další problematické pojmy, patří množiny slov nadřazených, podřazených a souřadných.  Romské dítě zná pojmy např. chléb, rohlík, koláč, ale už nezná slovo pečivo. Umí pojmenovat auto, letadlo, kolo, vlak, ale už nezná výraz dopravní prostředky.  Mezi další neznámá slova nadřazená patří pojmy jako zelenina, ovoce, školní potřeby.

Romským dětem je spojování různých předmětů pod označující slovo nadřazené cizí.  Romština používá doslova výrazy e daj, o dad (matka, otec) místo českého nadřazeného pojmu rodiče. Slovo rodiče romština nezná, stejně jako nadřazený pojem sourozenci. I v tomto případě používá romština doslovný překlad e pheňa, o phrala  (sestra, bratr). V některých případech to však platí i obráceně. Romské děti znají např. slovo strom, pták nebo kytka, ale už neznají k těmto pojmům slova podřazená. Podobný problém jako s pojmy nadřazenými, podřazenými může nastat s názvy zvířat a hlavně mláďat. Velmi obtížná srozumitelnost se jeví pro romské žáky i ve skupině slov – zdrobnělin. Pokud jde o slovesa, romské dítě většinou rozumí základním slovesům, slovům vyjadřujícím běžné činnosti např. dělat, mluvit, říct, zvednout, ukázat, vybrat, spát, obléknout, zpívat, tancovat atd. Již od prvních dnů ve školní lavici jsou na romské žáky kladeny nároky na pochopení dalších, jim neznámých činností. Naučit se ale musí pro většinou zcela nová, neznámá slovesa související s přímou prací ve škole při vyučování např. psát, číst, počítat, kreslit, vybarvit, nakreslit, zakroužkovat, spojit, nalepit, malovat, opakovat, ale i obtížnější slova jako např. obtáhni, obkresli, překresli, zakroužkuj, podtrhni, přiřaď, přesuň, seřaď, smotej, rozmotej, ustřihni, vymodeluj, mačkej, smaž, vygumuj, škrtni, vyznač, přepiš, opiš, doplň, vyždímej, vyslovuj atd.

Mezi další významné faktory ovlivňující neúspěch romských dětí hned v počátku školní docházky patří neznalost barev a geometrických tvarů. Zatímco české děti jsou schopny rozeznat základní barvy již ve třetím roce života, romské děti se s poznáváním barev setkávají většinou těsně před nástupem nebo až v době nástupu do školy. Tato skutečnost tak způsobuje romským dětem značné potíže při školní práci již v prvních dnech, kdy je práce  ve vyučování založena především  na vybarvování, přiřazování a zadávání pokynů podle barevného rozlišení jednotlivých obrázků.

Pro označení geometrických tvarů uvádí většina předškolních romských dětí názvy pro ně známé. Obdélník dostává název komín, pro čtverec je nejčastěji uváděn název televize, pro trojúhelník střecha a pro kruh název kolečko.  Tyto závěry byly získány cíleně v rámci průzkumu u zápisu romských dětí v průběhu tří let.

Mezi další málo srozumitelné názvy patří pro romské děti např. sloupeček, rámeček, řádek, písmeno, hláska, slabika, věta, slovo, tiskací, psací, plus, sčítání, mínus, odčítání, větší, více, menší, méně, největší, nejmenší rovná se, sečti, odečti, číslice, číslo, ubíráme, přidáváme atd. Nelze zde opomenout ani slova určující orientaci v prostoru např. dokresli nahoru, dolu, pod, nad, vedle, doprostřed, před, za, první, poslední, předposlední atd.

Dále nelze přehlédnout ani neznalost slov, které běžně pedagog používá při nácviku psaní. Při výuce čtení analyticko-syntetickou metodou začíná nácvik psacích písmen již v průběhu října a koncem tohoto měsíce probíhá nácvik psacích slabik, při kterém se dítě setkává s výrazy např. začínáme na lince, nad linkou, jedeme nahoru, zatočíme, překřížíme, dojedeme k lince, vracíme se, uděláme oblouček, kopeček, dolíček a podávací pacičku, psaní nepřerušujeme, pokračujeme, děláme stříšku, kulatá záda, kličku, smyčku. Pro nácvik čtení je pro romské žáky daleko přijatelnější výuka čtení genetickou metodou než analyticko-syntetickou. Při nácviku genetickou metodou je za každým novým tvarem, symbolem i nové smysluplné písmeno. Prvopočáteční čtení je vyučováno pouze velkými tiskacími písmeny. Při nácviku čtení analyticko-syntetickou metodou je třeba k nácviku jednoho písmene zároveň pochopení a rozlišení čtyř tvarů a několika zcela abstraktních pojmů. Například písmeno „a“ je malé tiskací, velké tiskací, malé psací, velké psací. Při osvojování 3 písmen už musí žáci zvládat upevnit a rozpoznat 12 symbolů, což je po několika dnech, týdnech ve vzdělávacím proudu naprosto nezvladatelné pro velkou část romských žáků. Stávají se v hodinách českého jazyka zcela ztracenými žáky a postupně se dostávají na okraj třídního kolektivu. Mezi pedagogy se ale stávají středem pozornosti, bohužel však jen na klasifikačních pedagogických radách, kdy jsou označovány za žáky zaostávající, nezvládající základní učivo, s neznalostí čtení a psaní. A jako pedagogická „pomoc a podpora“ se jeví jediná možnost. První návrhy na přeřazení žáka do základní školy praktické. Je třeba dodat, že tyto návrhy dostávají často téměř 100% podporu i u ostatních pedagogických pracovníků.   

Další problematickou oblastí týkající se porozumění je i výuka výchov. Především tělesné a pracovní. I zde se romské děti setkávají pro ně s úplně neznámými pojmy. Nerozumí rozcvičkám, názvosloví pohybové výchovy, jednoduchým kolektivním hrám ani přesné formulaci metodických pokynů. Často zaznívá od vyučujících prvních tříd, že romské děti při tělocviku neorganizovaně běhají po tělocvičně a neposlouchají, jsou nevychované. Hlavní příčinu je třeba i zde vidět v neznalosti používaných slov a nesrozumitelných výrazů ze strany vyučujícího, což vyúsťuje v nepochopení hry a přirozené chování je tak neprávem označováno jako „nevychovanost“ a „zlobení“ u romských dětí. Nelze opomenout ani neznalost cizího prostředí – tělocvičny. Velice těžké je pro romské děti pochopit i nácvik jednoduchých činností a souvisejících pokynů, jakým jsou např. skok do dálky (rozběh, odraz, přešlap, odrazové prkno), nácvik startu u běhu (poklek, zdvih, startovní čára, startovní pozice).

Podobně je tomu u pokynů při pracovních činnostech, kde se romský žák často poprvé setkává s pojmy např. přelož, ohni, vytrhej, nalep, nastřihni, vystřihni, prostřihni, rozstřihni atd. Při nesprávném pochopení těchto a podobných výrazů často  následuje pokažení nebo nedodělání správného výrobku, což má za následek další školní neúspěch u romských žáků, smutek, nezájem a očima pedagoga neschopnost a zaostalost dítěte.

Tyto všechny faktory by měli mít všichni vyučující romských dětí stále na paměti. Systematickou zpětnou vazbou kontrolovat jestli danému pokynu dítě rozumí nebo ne. Až tehdy, pokud učitel pochopí, že romské dítě nezlobí a nevyrušuje z důvodu „nevychovanosti,“ ale z důvodu špatného pochopení a neznalosti slov, může se stát tato spolupráce  a úsilí pedagoga radostí.

Ukázka práce výtvarně nadaného žáka od prvního uchopení nůžek v měsíci září. Na konci listopadu při výrobě Mikuláše a v lednu při stříhání sněhových vloček. V měsíci říjnu při zdobení hnětýnek.

Výsledky z průzkumu

Při zjišťování chápání textu byla sledována práce romské dívky v hodinách matematiky. Pro sledování bylo použito 63 obrázků nebo neverbálních projevů. Výsledkem bylo 35 jevů označeno nesprávně nebo s významovým posunem. Z toho 14 u názvů zvířat, 11 chyb u věcí a po pěti chybách u barev a neverbálních projevů. Tato sonda poukázala na nesrozumitelnost zdrobnělin. Při úvaze v procentech byla tato dvoustránka v matematice na počátku 1. třídy pro romskou dívku srozumitelná pouze v 45%, což dokladuje, že více než polovině zadávaných úkolů nerozuměla.

Následující tabulka znázorňuje skupinu romských žáků, kdy opakovali ročník nebo byli přeřazeni do základní školy praktické. Z 36 sledovaných žáků přestoupilo v průběhu 1. třídy nebo po jejím ukončení 21 dětí, 2 děti nastoupily do ZŠ praktické rovnou, což odpovídá 63,8%. Pokud do součtu zahrneme i druhý ročník dostaneme se na alarmujících 72,2%. Z této alarmující statistiky vyplývá, že téměř čtvrtina romských žáků je selektována ze základního vzdělávacího proudu již v prvních dvou ročnících. 

Závěr

Romské dítě při vstupu do 1. třídy nemá téměř žádnou zkušenost s neromským prostředím, ocitá se poprvé samo. Je odděleno od matky i od své romské komunity a neromský svět je pro něj často zcela neznámým prostředím. Z rodinného prostředí nemá žádnou zkušenost s organizovanou kolektivní činností.

Pokud bude chtít pedagog přijmout romského žáka jako rovnocenného, musí mít znalosti o romském etniku, hodnotách a kultuře. Měl by umět pochopit a respektovat všechny odlišnosti a citlivá místa.

Pokud bude chtít s romským žákem navázat smysluplnou komunikaci, musí vědět, že taková komunikace není dost dobře možná, bez navázání vzájemné citové vazby s dítětem. Je třeba mít upřímný a hluboký zájem o svěřené dítě.

Pokud bude chtít pedagog romského žáka vzdělávat, musí nutně předcházet znalosti o romském jazyku. Je třeba tolerovat a respektovat rozdílnosti v interferenčních oblastech. V oblasti fonetické a intonační, v oblasti gramatické i sémanticko-lexikální. Je třeba mít na paměti neustálé zpřesňování pojmů a co nejvíce přiblížit žákům jejich srozumitelnost. Respektovat podmínky, potřeby a možnosti žáků. Nehodnotit a nesrovnávat výkony romských žáků s ostatními žáky. Hodnotit posun a pokrok. Svou obětavostí, vnitřní potřebou, svým způsobem, schopnostmi a možnostmi ovlivňovat romské žáky tak, aby dosáhli svého maxima a tím svého práva. Práva na vzdělání, místa ve společnosti, důstojného uplatnění a neztratili tak nedostatečným vzděláním i právo na práci. 

Učitel pro dobrou spolupráci s romským žákem, potřebuje být i s rodiči v dobrém a pozitivním kontaktu. Je třeba s nimi jednat s úctou, pokorou a pochopením. Komunikaci s  rodičem je třeba vždy vést v duchu důvěry, upřímnosti a pochopení. Bez stereotypů a předsudků. Snížit přehradu mezi jedním a druhým. Potlačit dominantnost jednoho a povznést podřízenost druhého. Svým vystupováním dodat nejen dítěti, ale i rodičům dostatek důvěry. Humanistický přístup, snažení jednoho člověka k druhému je jeden z hlavních etických předpokladů dobrého pedagoga. Přijmout druhého bez povýšenosti, ale také beze strachu a nejistoty. Dokázat podat ruku na uvítanou i na rozloučenou.

Referat v plnom znení (tabuľky, fotografie) - klikni: konference Dana Miková.pdf